Výskyt

Nejčastější duševní porucha s 5-20% zastoupením v populaci, ženy 2 x častější, neléčená ohrožuje pacienta vyřazením z běžného života, zhoršením tělesných nemocí či dalších psychických poruch, invalidizací a sebevražednou aktivitou.

Příčiny a rozvoj

Vzniká bez jasné příčiny, stejně tak může být přítomný zjevný spouštěč či stresová událost.

Projevy - příznaky - symptomy

Je nutné odlišit běžnou přechodnou smutnou adaptační reakci na životní událost od dlouhodobého, opakujícího se propadu nálady s omezením běžného fungování a vyřazením z plnohodnotného života.
Jde tedy o smutnou ochromující náladu s neschopností prožívat radost, ztrátu zájmů a motivace, pocity prázdnoty, beznaděje, snížené sebevědomí, sebevýčitky, změnu pohybové činnosti, chuti k jídlu, spánku a sexuální aktivity, mohou být rovněž přítomné různé tělesné obtíže.

Diagnosa

Ke stanovení deprese může sloužit i tato forma stanovení současného psychického stavu, zároveň však nenahrazuje plnohodnotné psychologické a psychiatrické vyšetření, ale může právě včasným záchytem těchto obtíží a novou formou prvního kontaktu s odborným prostředím přispět ke včasnému záchytu a léčbě vašich obtíží.
Jde tedy o záchyt depresivních projevů a aktuálního psychického stavu, nikoliv o stanovení předběžné či defintivní diagnosy, pomůže s popisem těchto obtíží a nasměrování k odborné pomoci, pomůže v lepší orientaci ve vašich pocitech a stavu.

Průběh onemocnění

Neléčená deprese zásadním způsobem snižuje kvalitu života, omezuje či znemožní schopnost vykonávat pracovní a zájmové činnosti, společenskou izolaci a může ohrožovat přímo na životě sebevražednou aktivitou.

Léčba

Cílem léčby je zaléčení existujících obtíží, zábrana jejich opakování včetně komplikací s tím spojených a návrat do plnohodnotného života. Léčba je v současnosti individuálně přizpůsobená Vašemu konkrétnímu stavu a potřebám, opírá se o tři základní pilíře, kterými jsou užití léků, psychoterapie a sociálního přístupu, a to samostatně či kombinovaně podle Vašich individuálních potřeb.

Výskyt

Nejčastější duševní onemocnění, 25% zastoupení v populaci, u žen jsou nejčastější duševní poruchou, u mužů druhou nejčastější poruchou po návykových nemocech.

Příčiny a rozvoj

Jedná se více o funkční, reaktivní poruchu než dědičnou dispozici, typická ataka paniky přichází bez zjevného vnějšího spouštěče, i když počátky onemocnění mohou být spojeny se stresovými událostmi. Může se vyskytovat samostatně nebo ve spojitosti s jinou duševní či tělesnou poruchou nebo může jít pouze o úzkostnou reaktivitu, která není skutečnou duševní poruchou.

Projevy - příznaky - symptomy

Duševní porucha je od běžné úzkostné reakce odlišena intenzitou, trváním a četností úzkostných příznaků v běžných, neškodných situacích bez rozpoznatelného ohrožení. Hlavním příznakem je vnitřní, neurčitá, neznámá úzkost – úzkostné prožívání.
Panická ataka vzniká náhle, je časově ohraničená, dosahuje maxima během 10 minut a zřídka trvá déle než 30 min, jsou přítomné tělesné, vegetativní a psychické příznaky od pocení, červenání, třesu, bušení srdce, dušnosti, bolestí na hrudi, zažívacích obtíží, nucení na močení po mdloby, závratě, strach ze tráty kontroly nad sebou, obav ze zbláznění, ze ztráty vědomí či smrti. Po odeznění může následovat vyčerpání s napětím nebo dojde naopak k uvolnění s netečností.

Diagnosa

Ke stanovení úzkosti může sloužit i tato forma stanovení aktuálního psychického stavu, zároveň však nenahrazuje plnohodnotné psychologické a psychiatrické vyšetření, ale může včasným záchytem obtíží touto formou prvního kontaktu s odborným prostředím přispět ke včasnému odhalení a léčbě onemocnění.
Jde tedy o záchyt úzkostných projevů a aktuálního stavu, nikoliv o stanovení předběžné či defintivní diagnosy, pomůže s pojmenováním těchto obtíží a nasměruje Vás k odborné pomoci, pomůže s lepší orientací ve Vašich pocitech a stavu.

Průběh onemocnění

Neléčená porucha může chonifikovat, zesilovat příznaky a být příčinou dalších duševních či tělesných poruch nebo tyto poruchy zhoršovat. Významně snižuje kvalitu života prožívaným utrpením a omezením sociálního i pracovního fungování.

Léčba

U mírné až středně závažné poruchy je metodou volby psychoterapie či její kombinace s farmakoterapií, od středěn závažných až po těžké stavy je nutné užívat léky a tyto po zvládnutí těžkých stavů kombinovat s psychoterapií.
Z psychoterapie se nejvíce využívá kognitivně behaviorální terapie, expoziční terapie, z podpůrné terapie potom relaxační techniky, přesun pozornosti, nácvik komunikačních a sociálních dovedností. Pro účinnost těchto metod je důležitá motivace s aktivním přístupem.
Z léků se užívají krátkodobě anxiolytika-léky proti úzkosti do doby nástupu dlouhodobě působích antidepresiv s protiúzkostným účinkem. Léky jsou užívány do doby ústupu obtíží nebo i dlouhodobě.

Výskyt

Fobická porucha patří mezi úzkostné nejčastěji se vyskytující poruchy, jednotlivé druhy fobií mají různé zastoupení v populaci, rámcově mezi 5-15%, u žen potom 2-3 x častěji než u mužů, asi u 90% se současně vyskytují panické ataky.
Jedná se o chornické kolísající onemocnění, asi u třetiny lidí obtíže odezní, u poloviny mají mírný průběh a 20% populace invalidizují.

Příčiny a rozvoj

Jedná se zejména o funkční, reaktivní poruchu, dědičná složka je zastoupená v malé míře. Strach - fobie je vyvolán známou, vnější, skutečnou hrozbou, která není nebezpečná, ohrožující a neodpovídá způsobeným projevům, postižený ji nahlíží jako přehnanou a nesmyslnou, může následovat panická ataka, která je současně měřítkem závažnosti fobie.

Projevy - příznaky - symptomy

Hlavním příznakem je strach z vnějšího, skutečného podnětu, situace či objektu. Rozlišujeme několik druhů fobií.
Agorafobii charakterizuje strach z veřejných prostranství a davů, opuštění bezpečí domova, samostatného cestování hromadnými prostředky.
Sociální fobie způsobují jejím nositelům strach být středem pozornosti, kritiky, posměšků či ztrapnění, z kontaktu s neznámými lidmi či zvědavosti okolí a z toho plynoucí snížené sebevědomí s pocity neobratnosti a neschopnosti při společenském kontaktu.
Specifické izolované fobie jsou definovány konkrétní obavou či skupinou souvisejících stresových podnětů, jedná se o strach ze zvířat, živlů, prostor, zdravotních předmětů, krve, jiných obávaných předmětů, prostor či jevů.
Krom konkrétních obav jsou všechny fobie doprovázeny příznaky úzkostné poruchy, tedy jsou přítomné tělesné, vegetativní a psychické příznaky od pocení, červenání, třesu, bušení srdce, dušnosti, bolestí na hrudi, zažívacích obtíží, nucení na močení po mdloby, závratě, strach ze ztráty kontroly nad sebou, obav ze zbláznění, ze ztráty vědomí či smrti, dále potom úzkostným prožíváním a vyhýbavým, zabezpečovacím chováním, s tzv. anticipační úzkostí, kdy člověk předjímá obavné, katastrofické scénáře.

Diagnosa

Ke stanovení úzkosti může sloužit i tato forma stanovení aktuálního psychického stavu, zároveň však nenahrazuje plnohodnotné psychologické a psychiatrické vyšetření, ale může včasným záchytem obtíží touto formou prvního kontaktu s odborným prostředím přispět ke včasnému odhalení a léčbě onemocnění.
Jde tedy o záchyt úzkostných projevů a aktuálního stavu, nikoliv o stanovení předběžné či defintivní diagnosy, pomůže s pojmenováním těchto obtíží a nasměruje Vás k odborné pomoci, pomůže s lepší orientací ve Vašich pocitech a stavu.

Průběh onemocnění

Neléčená porucha může chonifikovat, zesilovat příznaky a být příčinou dalších duševních či tělesných poruch nebo tyto poruchy zhoršovat. Významně snižuje kvalitu života prožívaným utrpením a omezením sociálního i pracovního fungování.

Léčba

U mírné až středně závažné poruchy je metodou volby psychoterapie či její kombinace s farmakoterapií, od středěn závažných až po těžké stavy je nutné užívat léky a tyto po zvládnutí těžkých stavů kombinovat s psychoterapií.
Z psychoterapie se nejvíce využívá kognitivně behaviorální terapie, expoziční terapie, z podpůrné terapie potom relaxační techniky, přesun pozornosti, nácvik komunikačních a sociálních dovedností. Pro účinnost těchto metod je důležitá motivace s aktivním přístupem.
Z léků se užívají krátkodobě anxiolytika-léky proti úzkosti do doby nástupu dlouhodobě působích antidepresiv s protiúzkostným účinkem. Léky jsou užívány do doby ústupu obtíží nebo i dlouhodobě.

Výskyt

Obsese-ruminace-vtíravé myšlenky, kompulse-nutkavé jednání.
Jedná se poruchu ze skupiny úzkostných poruch zastoupenou v populaci asi 10% s mírnou převahou u žen.

Příčiny a rozvoj

Narozdíl od jiných úzkostných poruch zde hraje významnější roli genetická složka, výchovné prostředí s důrazem na kontrolu, odpovědnost a potřebu pravidel, pro dopad mimovolních myšlenek potom není podstatná jejich přítomnost, ale samotné hodnocení člověkem.

Projevy - příznaky - symptomy

Vyskytují se vtíravé, obsedantní myšlenky či kompulsivní, nutkavé jednání samostaně nebo současně.
Vtíravé myšlenky jsou vnímané jako člověku vlastní, ale v rozporu s jeho osobností, jsou nesmyslné, protivolní, vyvolávají významnou úzkost, zasahují do každodenního života. Nutkavé jednání slouží ke zmírnění úzkosti způsobené obsesemi nebo je přítomné samostatně jako neúčelné, stereotypní jednání a rituály.
Obsahově se jedná o znečištění, symetrii, přesnost, pořádek, nešťastné události, pocity viny, náboženské, protispolečenské, sexuální či agresivní představy a myšlenky.

Diagnosa

Ke stanovení obsedantně kompulsivních poruchy může sloužit i tato forma stanovení aktuálního psychického stavu, zároveň však nenahrazuje plnohodnotné psychologické a psychiatrické vyšetření, ale může včasným záchytem obtíží touto formou prvního kontaktu s odbornou pomocí přispět ke včasnému odhalení a léčbě onemocnění.
Jde tedy o záchyt obsedantně kompulsivních projevů a aktuálního stavu, nikoliv o stanovení předběžné či defintivní diagnosy, pomůže s pojmenováním těchto obtíží a nasměruje Vás k odborné pomoci, pomůže s lepší orientací ve Vašich pocitech a stavu.

Průběh onemocnění

Obvyklým začátkem poruchy je adolescence - doba dospívání, člověk ale často vyhledá pomoc až s delším odstupem, kdy obtížemi trpí nejen on sám, ale i jeho okolí a je významně narušené jeho fungování.
Neléčená porucha má sklon k chronifikaci a rezistenci vůči léčbě, často je potom doprovázena souběžnými psychickými poruchami typu deprese, panickou úzkostí, sociální fobií, poruchou příjmu potravy či závislostí na návykových látkách.

Léčba

U mírné až středně závažné poruchy je metodou volby psychoterapie či její kombinace s farmakoterapií, od středně závažných až po těžké stavy je nutné užívat léky a tyto po zvládnutí těžkých stavů kombinovat s psychoterapií.
Optimálním postupem je kombinace léků s psychoterapií, kdy se podávají krátkodobě benzodiazepiny a dlouhodobě antidepresiva, při neúčinnosti se léky kombinují.
Z psychoterapie je nejvíce aplikovaná kognitivně behaviorální terapie. U zvláště závažných projevů se také užívá elektrokonvulzivní terapie, hluboká mozková stimulace či neurochirurgický zákrok.
Z psychoterapie se nejvíce využívá kognitivně behaviorální terapie, expoziční terapie, z podpůrné terapie potom relaxační techniky, přesun pozornosti, nácvik komunikačních a sociálních dovedností. Pro účinnost těchto metod je důležitá motivace s aktivním přístupem.
Z léků se užívají krátkodobě anxiolytika - léky proti úzkosti do doby nástupu dlouhodobě působích antidepresiv s protiúzkostným účinkem. Léky jsou užívány do doby ústupu obtíží nebo i dlouhodobě.

Výskyt

Jedná se o opožděnou reakci na zážitek mimořádné katastrofické povahy.
Porucha ze skupiny úzkostných onemocnění je zastoupená v populaci asi 0,5-1%, poměr mužů a žen je 1:2, u rizikovych skupin je potom výskyt od 5-60%.

Příčiny a rozvoj

Příčinou onemocnění je řada vlivů od genetické i psychologické výbavy člověka, faktorů životního prostředí až po nedostatek či chybění psychické a sociální podpory během traumatické události.

Projevy - příznaky - symptomy

Poškozený je účastníkem nebo svědkem mimořádně nebezpečné, katastrofické události, záhy nebo s odstupem týdnů či měsíců se mu událost neodbytně vybavuje ve formě živých vzpomínek-flashbacků, snů nebo nočních můr, pociťuje úzkost v podobných situacích nebo se jim vyhýbá, má omezenou vzpomínku na podrobnosti proběhlé události. Projevují se u něj příznaky jako zvýšená citlivost, podrážděnost, návaly hněvu, problémy se soustředěním, je nadměrně reaktivní a má narušený spánek.
Může se jednat o událost krátkodobou nebo i déletrvající, např. nehoda, napadení, přírodní katastrofa, onemocnění, dlouhodobější domácí násilí či válečné strádání.

Diagnosa

Ke stanovení posttraumatické stresové poruchy může sloužit i tato forma stanovení aktuálního psychického stavu, zároveň však nenahrazuje plnohodnotné psychologické a psychiatrické vyšetření, ale může včasným záchytem obtíží touto formou prvního kontaktu s odbornou pomocí přispět ke včasnému odhalení a léčbě onemocnění.
Jde tedy o záchyt posttraumatických stresových projevů a aktuálního stavu, nikoliv o stanovení předběžné či defintivní diagnosy, pomůže s pojmenováním těchto obtíží a nasměruje Vás k odborné pomoci, pomůže s lepší orientací ve Vašich pocitech a stavu.

Průběh onemocnění

Většina postižených, zvláště s poskytnutou adekvátní péčí se uzdraví.
U neléčených či disponovaných, zranitelných jedinců jako úzkostné osobnostní rysy, lidé s úzkostnými poruchami může onemocnění chronifikovat v přetrvávající změny osobnosti, přidružení další duševní či psychosomatické nemoci. Dochází k sociálnímu stažení, poruchám emocí, sebehodnocení, spánku a nemoc může vyústit až k sebevražednému jednání.

Léčba

Lečba sestává ze dvou fází, časné preventivní a následné, kdy je léčena rozvinutá porucha.
V časné fázi se jedná o poskytnutí bezpečného prostoru a krizové intervence k vyjádření emocí, emoční podpoře a možnosti popsání proběhlých událostí.
Při léčbě rozvinuté poruchy kombinujeme léky s psychologickou léčbou a také se snažíme zapojit pacientovu rodinu s jeho sociálním okolím.

Výskyt

V České republice je předpokládaný počet rizikových uživatelů 300 000 a závislých 100 000, poměr mužů k ženám potom 2:1, přičemž závislost žen má horší léčebné výsledky pro déletrvající problém a častější souběh tělesných i psychických onemocnění.

Příčiny a rozvoj

Příčiny jsou vícefaktorové, dědičné, vliv rodinného prostředí, ale také sociální skupiny a společenského postoje včetně ceny a dostupnosti.
Rozlišujeme problémové konzumenty, kteří užívají alkohol nadměrně a ještě nejsou závislí, ale při pokračování v užívání alkoholu se stanou závislými, tedy po dlouhodobém nadměrném pití.

Projevy - příznaky - symptomy

Příznaky závislosti se projevují po déletrvajícím intenzivním pití jako odvykací stav s tělesnými a vegetativními obtížemi, třes, pocení, bušení srdce, vysoký krevní tlak, pohybový neklid, bolesti hlavy, slabost, malátnost, nespavost, zrakové, sluchové, hmatové a čichové halucinace, křeče podobné velkému epileptickému záchvatu, případně delirium.
Vedle odvykacích příznaků jsou přítomné stavy bažení, nutkání alkohol užít, změna tolerance, kdy zpočátku tolerance narůstá a později klesá, ztráta kontroly nad užíváním alkoholu, zanedbávání ostatních aktivit včetně práce a vztahů a i přes jasný důkaz o poškození organizmu pokračuje konzument v užívání.

Diagnosa

Diagnosu závislosti lze stanovit při známkách ztráty kontroly a somatickém odvykacím stavu.
Z hlediska průběhu se rozlišují fáze počáteční, varovná, rozhodná a konečná. Podle povahy konzumace potom typ alfa - excesivní pití s problémy a beta - pravidelná konzumace bez známek závislosti.
První dva typy - alfa a beta jsou známkami nadměrného, rizikového užívání a z nich vycházejí typy gama, anglosaský typ se ztrátou kontroly pití a typ delta, románský typ každodenní hladinkové konzumace se somatickým odvykacím stavem. Typ epsilon je vzácný a představuje kvartální pití v tazích mezi abstinencemi.

Průběh onemocnění

Problémoví uživatelé se při pokračování v pití propijí do závislosti a závislí dále prohlubují svůj stav s výskytem řady duševních i tělesných onemocnění a jsou přímo ohroženi na životě včetně jeho zásadního zkrácení.
Z duševních poruch jsou přítomné různé formy psychotických poruch s bludy a halucinacemi, dále přímé poškození mozku typu enecfalopatií či demence, osobnostní degradace, deprese se sebevražedným jednáním, u gravidních žen alkoholiček poškození plodu.
Z tělesných nemocí potom záněty, vředy a nádory zažívacího ústrojí, onemocnění jater, poruchy srdce a cév, epilepsie, poruchy centrálních a periferních nervů, poruchy krvetvorby, endokrinní a kožní nemoci.

Léčba

U rizikových konzumentů je nutná zásadní změna stereotypu užívání s přechodem na bezpečné maximální množství 20 g alkoholu na den, což představuje 1 pivo nebo 2 dcl vína včetně nepravidelného užívání.
U závislých konzumentů potom trvalá a důsledná celoživotní abstinence. Nejprve je nutné zvládnout odvykací stav, podle závažnosti závislosti v rámci ambulantních či nemocničních podmínek s následnou ústavní či ambulantní léčbou, které dominuje psychoterapie s možnou lékovou podporou, jsou možné opakovací nebo doléčovací pobyty či účast v léčebných komunitách.
Úspěšnost ústavní protialkoholní léčby je 1/3 plně abstinujících, 1/3 částečně přerušovaně abstinujících a 1/3 pokračujících v užívání alkoholu.